Už toho moc nevím... Vzpomínám si jen, že mě uprostřed dne unesli a zavlekli do jedné kobky podobné komnatě, ukryté kdesi hluboko v podzemí.Mohl jsem se jen divit, jak jsem si dokázal zachovat zdravý rozum, ale přesto jsem byl stále střízlivý a dokázal jsem uvažovat.
Opravdu jsem netušil, proč jsem se sem dostal.Kdo by mě chtěl unést a hlavní otázka - proč?V hlavě mi kroužilo příliš mnoho otázek, ale na žádnou z nich jsem nedostal odpověď.Jak jsem předpokládal, tohle místo bylo léta opuštěné a kolem byla tma, takže nebylo nic dobře vidět.
Zatímco jsem se snažil sebrat myšlenky a vymyslet nějaký plán, jak se odsud dostat, najednou jsem uslyšel, že v téhle temné místnosti nejsem sám.Zaslechl jsem slabé, bolestné zasténání muže.Soudě podle jeho hlasu, trpěl mnohem víc než já.Nedokázal jsem rozeznat ani jeho rysy, ani věk, protože v té tmě nebylo skoro nic vidět.
"Hej, jsi v pořádku?"Tiše jsem se ho zeptal.
"Cože? Kde to jsem? Kdo jsi?"Bylo zřejmé, že tato ubohá duše je více než zmatená.
"No, ty jsi v nějakém sklepě, stejně jako já," řekl.Odpověděl jsem. "Pamatuješ si něco? Jak ses sem dostal?"
Chlapík několik minut mlčel a pak zašeptal:
"Ne, skoro nic si nepamatuju. Vím jen, že mě ráno, když jsem šla do práce, někdo zezadu náhle popadl. Neviděl jsem, kdo to byl, ale ten někdo byl opravdu silný. To je poslední věc, kterou si pamatuji, protože jsem okamžitě ztratil vědomí. A teď jsem tady... bůhví kde... Hádám, že tě potkal stejný osud, že?"
"Samozřejmě ano,"Řekl jsem: "Dostal jsem se sem stejně jako ty. Jen by mě zajímalo, kdo by nás chtěl unést, a hlavně - proč?"
"Obávám se, že na ně nenajdeme odpovědi," odpověděl tiše chlapík, "musíme přijít na způsob, jak se odsud dostat. Myslím, že..."
Nestihl dokončit větu, když jsme zaslechli kroky blížící se ke komnatě.Pokud jsem mohl posoudit, zněly docela měkce, jako by někdo chodil bos.Po několika vteřinách se těžké dveře odemkly a s hlasitým skřípěním se otevřely.Obvykle únosce kontroluje, zda jsou jeho oběti stále naživu, takže jsem si myslel, že je to tento případ.Za jeho zády byl ještě vidět malý paprsek světla, který vypadal jako slunce, takže jsem si uvědomil, že je ještě den, protože si pamatuji, že jsem byl v té době unesen.Od té doby tedy neuplynula dlouhá doba.Přestože světla nebylo mnoho, stačilo na to, aby bylo možné rozeznat siluetu únosce.Z toho, co jsem viděl, mi tuhla krev v žilách.Chlapík byl vysoký, něco pod dva metry, ale byl zjevně nelidský.Nejprve tvar jeho hlavy - z jeho obecně lidské hlavy vyčnívaly hroty, které byly spojeny kůží.Celkově mi jeho hlava připomínala hlavu ještěrky se skřipcem na krku.Také měl za zády křídla.Bezpochyby to byla zjevně příšera, která vypadala jako chrlič, podle toho, co jsem dokázal rozeznat, protože nebylo vidět nic jiného než silueta.Ale to byla jen polovina překvapení.
"Rád vidím, že jste vzhůru," ozval se tichý démonický hlas, "předpokládám, že jste teď oba trochu zmatení, že? No, na tom nezáleží. Jsem tu jen proto, abych zkontroloval, zda jste oba ještě naživu."
Cože?!Mluvil snad jako každý normální člověk?Jeho jazyk byl dokonalý.Mohlo to znamenat jen to, že se zdál být mnohem inteligentnější, než by se mohlo zdát.
"Musím ještě něco zařídit," pokračoval, "brzy se vrátím a pak si konečně vychutnám jídlo!"
S těmito slovy netvor s démonickým smíchem zabouchl dveře, zamkl a odešel.Já a můj náhodný známý jsme tam několik minut seděli v šoku, všechno si promýšleli a na chvíli jsme ztratili schopnost mluvit.Mohl jsem věřit vlastním uším.Tak nás tu držel, dokud jsme se neprobudili, a pak nás zaživa pohltil... To je něco, co by nikdo nikdy nechtěl zažít.
"Co teď budeme dělat?!" zeptal se v panice. "On nás sežere! Musíme najít způsob, jak se dostat ven!"
Začal horečně prohledávat komoru a snažil se ve tmě něco najít, což bylo asi marné.Vím, že jsem mu měl pomoci, ale neudělal jsem to.Překvapivě jsem se nebál, nebo možná jen trochu.Cítil jsem zvědavost a okouzlení tím tvorem, který nás tu držel, a když jsem slyšel jeho hlas a jeho řeč, zvýšilo to můj zájem a touhu poznat ho blíž.I když jsem si uvědomoval, že je to nejspíš nemožné, byl jsem odhodlaný.
Netuším, kolik času uplynulo od chvíle, kdy to stvoření odešlo - deset, patnáct nebo třicet minut, možná hodina nebo víc.Na tomto místě jsem ztratil pojem o čase.Cítil jsem se prakticky jako zhypnotizovaný tímto neobvyklým monstrem, a čím víc jsem na něj myslel, tím víc jsem ho chtěl poznat lépe, přestože by to mohlo vést k mé smrti.
Přistoupil jsem blíž ktěžkým dveřím a naslouchal.Všude za ním bylo ticho, neozval se ani jediný zvuk.Ten chlap byl mým chováním zmatený a snažil se mě přesvědčit, abych mu pomohl, ale já ho neposlouchal.Jeho hlas jako by neexistoval, jako neurčitý zvuk, který se rozplynul ve vzduchu.Mé fyzické tělo bylo stále na místě, ale duše byla někde jinde.V takovém stavu jsem zůstal, dokud k mým uším nedolehl zvuk tichých, pomalých kroků.Příšera byla zpátky.
Pro jistotu jsem se vzdálila ode dveří, protože jsem mu ještě nechtěla stát tváří v tvář.Zvíře odemklo dveře a otevřelo je.Cítil jsem, že jde po mně, ne po tom chlapovi, a najednou mě silná ruka chytila za paži.
"Tak... začneme s vámi, dámo," jeho hlas mi zněl přímo u ucha.Hned poté mě vytáhli z komory a ten chlap zůstal zavřený uvnitř.Netvor si ho nejspíš chtěl nechat na pozdější svačinu.
"Vystupte do světla," nařídil.
Poslechl jsem a vstoupil do paprsku světla, který pronikal střechou kobky, a snažil se pochopit, proč to po mně chce.Předpokládal jsem, že mě chce lépe vidět a trochu se učit.Hlavou se mi honily různé myšlenky, ale musel jsem vymyslet něco, co by ho rozptýlilo a oddálilo smrt.Když budu mít štěstí, možná, jen možná... přežiju.Tehdy jsem se rozhodl být odvážný a zeptal jsem se:
"Jak dlouho tu vlastně žijete a lovíte? Musím přiznat, že jste ve mně vzbudil zájem, takže... mohu se o vás dozvědět tuhle maličkost?"
Zdálo se, že to v příšeře vzbudilo zájem, a odpověděl:
"No, dělám to už mnoho let, vlastně celá staletí. Prostě si vybírám náhodné oběti, když dostanu hlad, přivedu je do své kobky, ukryté hluboko v podzemí, a sežeru je. Nikdy nevědí, kdo je unesl a proč, a uvědomí si to až těsně před smrtí. Nikdo odtud nikdy neodejde živý."
Toto vysvětlení mi odpovědělo na mou otázku, ale ani to ve mně nedokázalo vzbudit strach.Netvor to cítil a můj hlas to jen potvrdil.Je to poprvé, co se ho oběť nebojí a necítí před smrtí strach, a to v něm vzbudilo zvědavost.
"A teď mi řekni jednu věc," začal, "proč se nebojíš? Víš, že tě sežerou, a přesto necítíš skoro žádný strach. Jsi první oběť, která je statečná. Jaký je toho důvod?"
"Já... já nevím..."Odpověděl jsem.
"Co to znamená - nevíš? Musíš být konkrétnější."
Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem se snažil vše vysvětlit:
"Máš pravdu, nebojím se, ani tebe, ani smrti. Důvody mohou být různé, ale jedno vím jistě - příšery mě silně přitahují a cítím se klidně, když jsem v jejich blízkosti, stejně jako jsem i já příšera. Už dávno jsem si uvědomil, že moje pravá podstata je netvor, jen tělo je lidské. Hluboko uvnitř toužím lovit lidi a jediné, co mi v tom brání, je to, že žiju mezi lidmi, a kdybych začal zabíjet, už se nezastavím a budu mít problémy s těmi pitomci, kterým se říká policie. Kromě toho mi lidské tělo nedovoluje, abych je snadno dostal z cesty, a tím hodně omezuje mé možnosti. Sám sebou můžu být jen v přítomnosti zrůdy a jen zrůda mi může rozumět. Řeknu vám na rovinu, co cítím - netvoři jsou velkolepé bytosti a lidé jsou nic, jen kořist k lovu a maso k jídlu. A jsem si víc než jistý, že skutečné zlo pochází od lidí, ne od bytostí, kterým se říká "monstra"."
Když slyšel toto vysvětlení, zmlkl a zdálo se, že ztratil schopnost mluvit.Všechno, co jsem řekl, ho přimělo přemýšlet.Celé minuty nepromluvil ani slovo a po těch chvílích ticha jsem se konečně zeptala: