"Nesnaž se mluvit, miláčku."
Nechápavě jsem se podívala na matku a navzdory jejím slovům jsem se pokusila otevřít ústa.
Nic však nezabíralo, moje ústa prostě odmítala poslouchat mozek, máma zřejmě viděla v mých očích úzkost a natáhla se, aby mě vzala za ruku.
"Nehýbej se, Johnny," řekla a hrozilo, že se jí zlomí hlas. "Máš zlomenou čelist, máš ji zadrátovanou."
Už jen to, že jsem se na ni mírně otočil, mě bolelo, krční svaly protestovaly, dokonce i ramena mě bolela, udělal jsem psací gesto a ona mi podala tužku a blok, zřejmě právě z tohoto důvodu.
Napsala jsem: "Jsi v pořádku, mami?"
Věděla, co mám na mysli, a ukázala mi ruce, na kterých nebyly žádné známky nového vstupu, a tak jsem dodal: "Promiňte."
"Neomlouvej se, miláčku," zašeptala, "věděla jsem, že se na to zeptáš."
Ležela jsem v nemocnici na soukromém oddělení a nepotřebovala jsem připomínat, jak mě Tom zbil.Máma mi řekla, že ho zatkli a stále ho drží ve vazbě, soudce zamítl kauci kvůli mým zraněním.
"Co je za den, mami?"Napsal jsem a ona se usmála.
"Nebojte se, když vás přivezli, byl jste v bezvědomí, a jakmile jste se probral, začali vás operovat. Tvoje čelist byla opravdu v havarijním stavu, ale potřebuje jen čas, budeš v pořádku."
Smála se, když jsem psal na blok. "Necítím se zatraceně dobře."
Všiml jsem si, že mám klouby na rukou odřené, a ona na ně ukázala.
"Udeřil jsi ho," zasmála se. "Byla jsem na tebe tak pyšná, Johnny, chtěl tě umlátit k smrti, ale ty ses nedal."
"Chci se podívat na svou zatracenou hlavu."Napsal jsem a ona se znovu zasmála a pak se na chvíli zatvářila vážně.
"Johnny, víš, že když tě včera večer koupili, Tomova žena mu to vzala a požádala mě, abych se toho zbavil, než přijede policie."
Ukázala mi sáček s bílým práškem, o kterém jsem se domníval, že je to koks nebo heroin.
Moje pero se opět pohnulo. "Proč ho pořád máš, mami?"
Sehnula se a zvedla z vedlejší postele odpadkový koš, roztrhla sáček a vysypala prášek do koše.
"Jen jsem ti chtěla ukázat, jak to dělám, Johnny, bylo to důležité."
Když si přečetla, co jsem napsal, objevila se jí v očích slza.
"Ty taky, mami."
Po týdnu jsem se vrátil domů, ale abych byl upřímný, cítil jsem se hrozně, kromě zlomené čelisti jsem měl zlomenou klíční kost a několik zlomených žeber.Při každém pohybu mi do ramene vystřelily jehličky bolesti a já jsem měl kurevský hlad.
Kdosi kdysi řekl, že člověk nemůže přežít jen z chleba, a věřte mi, že ani z polévky!
Rameno se mi zahojilo, stejně jako žebra, ale čelist trvala mnohem déle, přesněji řečeno pět krvavých týdnů, a i když mě pak máma odvezla do nemocnice, aby mi ji odpojili, byla jsem jako malé vystrašené dítě.
"Dobře, Johnny," řekla hezká mladá doktorka a ignorovala, že jsem se jí díval pod blůzu, když na mně pracovala. "Otevři ústa, ale pomalu."
"Co když to nepůjde otevřít?"Řekl jsem a my tři jsme vyprskli smíchy, když jsme si uvědomili, že jsem promluvil.
Doktorka byla nejblíže, tak jsem ji políbil, ale ona se ušklíbla a řekla. "Věř mi, Johnny, mám stejnou radost jako ty, ale tvůj dech je zkažený."
"Bože, na to jsem zapomněl."
S mámou jsme odešly ruku v ruce a vzaly si taxíka domů.
"Johnny, víš, jak jsi mě držel na té posteli?"
"Mami, víš, že ano."
"Všichni jsme zapomněli na tvé narozeniny."
"Jo, no, nebylo to důležité, mami, měl jsem jiné věci, které jsem potřeboval udělat."
Myslím, že se jí stále těžko mluvilo o jejím životě na drogách, řekla jen,
"Nikdy ti nebudu moct dostatečně poděkovat za to, co jsi pro mě udělal, Johnny, ale koupila jsem ti malý dárek, doufám, že se ti bude líbit."
Otevřela vrata garáže a já se kochal pohledem na zbrusu nové BMW, které tam stálo.
"Mami, já... "
"Řekni mi, že se ti to líbí, Johnny. Prosím, miláčku."Nemohla jsem tomu uvěřit, nebyla si jistá.
Asi to bylo vším, co se za poslední rok stalo, tátovou smrtí, máminou téměř smrtelnou závislostí, bitím od někoho, koho jsem považovala za přítele, všechny ty věci ze mě vyhrkly v záplavě slz.Máma musela být stejně dojatá, protože stála a plakala se mnou, slzy nám stékaly po tvářích, jak jsme se k sobě tiskly, ani jedna z nás nemluvila, jen jsme plakaly, myslím, že jsme to potřebovaly.
"Ještě jsi neřekl, jestli se ti to líbí, nebo ne," řekla nakonec a pak se ozval smích, když jsme se potáceli do domu.
"Hej, právě jsem si uvědomil, že je mi osmnáct, že?"
"To určitě, proč?"
"No, teď už můžu legálně pít."
"Jo."
"Pojďme na oběd do hospody, mám opravdu chuť na pivo."
"Možná by nebyli moc rádi, kdyby mě tam viděli, Johnny."
"Proč ne?"
Vypadala rozpačitě a nesvůj.
"Před chvílí mi bylo řečeno, abych odešel, miláčku."
"Proč máma?"
"Snažil jsem se tam prodat za peníze na drogy."
"Jo, to bylo tenkrát, teď jsi jiný, pojď, jdeme."
"Johnny, když už jsme u toho, musím se ti omluvit, vzpomínám si, že jsem tě požádal o..., no, však víš."
"Byla jsi nemocná, mami,"Řekl jsem a stiskl jí ruku. "Zapomeň na to."
"Děkuju, miláčku," usmála se a pak vyprskla smíchy, když jsem dodala: "Teď bych se ale nechala zlákat, mami."
"Nemůžu uvěřit, že jsi to právě řekl, Johnny."
"Promiň, mami, nechtěl jsem tě uvést do rozpaků."
Výraz v její tváři byl k nezaplacení a ona se zbarvila do intenzivní červené.
"Mami, promiň, nevím, co mě to popadlo."
Opravdu jsem si myslel, že se na mě naštve, ale ona se na mě podívala a usmála se.
"Opatrně, Johnny," řekla tiše. "Možná tě vezmu za slovo, pojď, pojedeme tvým autem."